Stephen Breyer

Stephen Breyer
Rodné jméno	Stephen Gerald Breyer
Narození	15. srpna 1938 (86 let) San Francisco
Alma mater	Stanfordova univerzita Harvardova univerzita Harvard Law School Magdalen College Lowell High School
Povolání	právník, soudce, advokát, vysokoškolský učitel a politik
Zaměstnavatelé	Harvardova univerzita Ministerstvo spravedlnosti Spojených států amerických
Ocenění	Řád čestné legie Marshall Scholarship James Parks Morton Interfaith Award Brandeis Medal Cena zasloužilého orlího skauta
Nábož. vyznání	judaismus
Choť	Joanna Freda Hare (od 1967)[1]
Rodiče	Irving Breyer[2]
Příbuzní	Charles R. Breyer (sourozenec)
Funkce	Judge of the United States Court of Appeals for the First Circuit (1980–1994) Soudce nejvyššího soudu USA (1994–2022)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stephen Gerald Breyer (* 15. srpna 1938 San Francisco, Kalifornie) je americký právník, právní teoretik a soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických. Do této funkce byl nominován prezidentem Billem Clintonem 17. května 1994 a ve funkci je od 3. srpna 1994. Je věkově nejstarším členem kolegia Nejvyššího soudu. V lednu 2022 oznámil svůj záměr v průběhu roku rezignovat.^[3]

Po studiích na Stanfordově univerzitě získal Marshallovo stipendium na Oxfordskou univerzitu a práva vystudoval na Harvardově univerzitě. V roce 1964 pracoval jako asistent soudce Nejvyššího soudu Arthura Goldberga. Počínaje rokem 1967 přednášel právo na právnické fakultě Harvardovy univerzity. Specializoval se na správní právo a napsal na toto téma řadu oblíbených učebnic. Poté se stal speciálním asistentem pro antimonopolní záležitosti v úřadu federálního státního zástupce (ministra spravedlnosti USA) a asistentem speciálního státního zástupce ve vyšetřování aféry Watergate v roce 1973. V letech 1980 až 1984 byl soudcem v Prvním okruhu Odvolacího soudu.

Ve své knize „Aktivní svoboda“ (angl. Active Liberty) učinil první pokus o komunikaci svých názorů na právní teorii. V knize se zasazuje o to, aby soudnictví rozhodovalo takovým způsobem, který umožní a podpoří zapojení veřejnosti do rozhodovacích procesů státu. Obvykle je považován za člena liberálního křídla Nejvyššího soudu.^[4]